Co se stane na Sunny Beach taky tam zůstane – Bulharsko

Tenhle článek není nikterak speciální, je spíš o tom, že i dovolenou s cestovkou můžete pojmout jinak a netrávit celý den jen na hotelu. Důležitý je si to užít!

Hezky pěkně od začátku

Moje máma je ten typ cestovatele, který chce na dovolené hlavně klid a pohodu. Největší relax je pro ni dát si u baru u bazénu drink a vyvalit se na slunce. Jsem úplně odlišná! Nevím, kde se v genetice stala chyba, protože vzhledově jsme jako přes kopírák 😀 .

Věděla jsem, že někdy v létě jede se svojí kámoškou do Bulharska na takovou pohodovou holčičí dovolenou. Jeden den jsem byla v dobrém rozmaru a zeptala se jí kdy, že to vlastně letí. „Termín máme na konci července,“ řekla. „Chceš jet s náma“? Moje první bezmyšlenková reakce byla, že jasně proč ne.

Občas bych měla přemýšlet než na něco kývnu. Dovolená byla na moje poměry hrozně drahá. Myslím, že s mým stylem cestování bych za ty prachy zvládla cestu kolem světa :D.

Domluvily jsme to! Jelo se. Zarezervovaly mi přistýlku v pokoji s nimi. Nevím, jak se to vlastně stalo, ale přišla řeč na syna od mamky kámošky. Jsem ochotná přiznat, že jsme možná někde seděli i s ním, když jsme se ho ptaly. Byl s tím taky v pohodě. Dřív jsem s ním jezdila na tábory, tak jsem si řekla, že by to mohlo být fajn. Oba jsme přece dospělí.

Odletový den

Potkali jsme se na brněnském letišti. Všichni v dobré náladě. Já abych ušetřila mámě nějaký kila navíc v kufru jsem letěla s příručákem. Opili mě už na letišti. Tohle normálně nedělám. Už ani moc nepiju a stáhla jsem tam s nima Jégra. Ach ich ouvej…

Cesta letadlem byla zajímavá. Nechci říct, že si ji nepamatuju, ale vlastně na tom asi něco pravdy bude :D. Opět jsem z toho přetlaku neslyšela. Fakt mám pocit, že letadlo mně ukazuje, jak marná budu jako důchodkyně. Celá rozlámaná a neslyšící.

Výhoda cestovky je, že vám nachystají transfer z letiště. Hotel nebyl moc daleko a tak to byla pohodová cesta. 

Dojeli jsme na hotel a člověka uspokojí fakt, že má sedm dní klidu a nemusí nic řešit.

Ubytování

Bydleli jsme v hotelu Alba v opravdu krásných pokojích. Byly velké a prostorné. Matky nám daly možnost vybrat si pokoj, a tak jsme šáhli po tom s výhledem na bazén, při troše štěstí i moře bylo vidět :D.

Poznávání 

První den jsme vyrazili do města. Musím uznat, že má své výhody bydlet v centru. Všechno je na dostah ruky. Ve městě jsem si dala zmrzlinu a chci vás upozornit, že pokud toho cápka, co vám nandává zmrzlinu nezastavíte, nahrne vám toho tolik, že to nestihnete sníst a zbytek vám přes kraj poteče po rukách, o ceně za tu horu ani nemluvím.

Byli jsme se kouknout k moři a na molo, abychom věděli, co se vlastně dá na tomhle místě dělat.

Vrátili jsme se zpátky na hotel a matky, že jdou spát a že bychom taky měli… jasně 😀 . Šli jsme si s Dominikem (to je ten syn té máminy kámošky) sednout na bar, po chvilce nás to začalo nudit a bylo teplo tak jsme vyrazili do města. Na střelnici mi vystřelil plyšáka. Byli jsme v baru, kde jsem si ukecala drink zadarmo, ale nakonec ho Dominik zaplatil v ceně toho svého, hráli asi v jednu ráno minigolf a na cestě zpět potkali legendu Sunny beach, asi tak 80 let starýho tancujícího týpka. Na zpáteční cestě se nás ptal jeden člověk ze stánku odkud jdeme a my, že ze z Alby a on jestli jsme se nezbláznili, že je to asi 8 km daleko. Nezdálo se mi to, ten večer byl fajn.

Den druhý

Ráno jsem vstala, šla na snídani a potom k vodě. Můžu říct, že počasí nám moc nevyšlo. Bylo parádně hnusně celý pobyt s občasným sluncem. Někdo asi chtěl abych pila, tak zařídil večery bez deště.

Dominik spal, měl trošku ouvej z předešlého večera. Né vždycky ten chlast sedne.

Úplně ani nevím jak, svedeme to třeba na to, že moc mluvím, jsem se začala postupně seznamovat s lidma na hotelu. Nejjednodušší to bylo s animátorama, ti mají pusu podobnou té mé, moc mluví :D. Animátor, který se s náma bavil asi nejvíc, byl Maďar. Myslím, že ten jazyk nikdy nepochopím, i když moje babička byla Maďarka a říkala občas názvy jídel v maďarštině.

Už si moc nepamatuju posloupnost těch dní, ale možná ještě ten den nás vzali na párty. Předtím, než jsme se sešli všichni, jsme šli pít k jakémusi obchůdku, a dala jsem si hrdě Budvar. Česko v Bulharsku. Čekali jsme na další lidi a mezitím se seznamovali s lidma z hotelu. To jsou Němci a to kluci z Belgie a ten ani nevím, odkud je. Šli jsme do klubu jménem Eisberg. Vstup byl zadarmo  díky animátorovi a adoptovali si mě Němci, co mi pořád kupovali pití. Dominik byl celou dobu s náma a já trochu napitá jsem se mu snažila vybrat holku. Němci mě v tom podporovali. Byla to zábava :D.

Hledala jsem kuřárnu a našla další lidi od nás. Dominik už chtěl jít domů a tak jsem si zapálila, pozdravila známé obličeje a šla na hotel. Dost mě ale v tomhle místě pobavili lidi, kteří měli nějakou univerzální kartu, a za peníze vás pouštěli pípnutím té karty na záchod. Bylo to to jediné za co jsem ten večer utratila.

Znovu, znovu a znovu

Každý večer se opakovalo to samé :D. Nabrat bandu lidí, párty a pak spát. Snídaně prostě začaly být úplně zbytečný. Jeden večer jsem dokonce tancovala na zumba párty. Ta atmosféra nekladla zábrany, mohli jste být, čím jste chtěli.

Každý večer víc a víc známých. Někde tam zazněla věta: „Co se stane na Sunny beach zůstane na Sunny beach. Myslím, že tohle léto to bylo heslo všech. Hudba, ladící na párty, hrála projistotu už od rána, kdyby náhodou jste nechtěli nikam jít, abyste šli, dokonce ani televize vás toho neušetřila.

Pro dobrotu na žebrotu

Abychom kulturu dopřáli i matkám, vzali jsme je na kolotoče. Všichni hezky oblečení, já se dokopala se namalovat a vyžehlit si vlasy. Došli jsme tam, zaplatili vstup, byla i akce, takže platili dva a čtyři se vezli. Kolotoč vystoupal do výšky tak 4 patra paneláku a jak stoupal nahoru začínalo pršet. Roztočil se a začalo lít, kapky nás švihaly do tváře a musím říct, že nic příjemnýho to nebylo. Kolotoč se dotočil, svezl nás dolů a přestalo pršet. Na nasrání. Super bylo mít kámoše za ty párty každej večer, takže se nám vysmálo fakt dost lidí 😀

Musím říct, že i tak to byli super lidi a dokonce Florián ( Němec) za mnou byl v Brně a já za ním jedu na otočku do Německa.

Holčičí den

Jeden s posledních dnů jsme si s mámou udělaly den pro sebe a jely do Nesebaru. Jednoho z nejstarších měst v Evropě. Když tam přijedete, dýchne na Vás ta atmosféra těch starých staveb. Byly jsme si projít město a bylo to neskutečný, nakoupili jsme tam koření a koupili si kebab, kterej jsem slíbila mámě, už když jsme do Bulharska letěly. Maso už nejím, takže můžu vzpomínat.

• 

• 

Místo, které mě tam zaujalo nejvíc, se jmenuje Church of Christ Pantocrator a najdete ho pomalu v centru.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zazvonil zvonec…

Jako obvykle, poslední den dovolené jsem chytla nějaký strašný bacil a než jsem dojela domů do Brna, tak jsem myslela, že umřu. Zalehání uší se zacpaným nosem je asi největší jackpot, jaký si můžete přát.

• 

• 

• 

• 

Doletěli jsme do Brna, domluvený odvoz a pocit, že tahle dovolená byla fajn. Jak bývá zvykem, když cestuju já, nemůže být všechno v pohodě a tak mámě někdo vzal kufr. Vyšťavená s horečkama jsem ji poslala to řešit. Přišla s tím, že si ten kufr máme nechat a policajti jako jedinou věc můžou pána vyhlásit do amplionu. Tohle byl ten moment, kdy jsem pochopila jak moc je fajn mít od letiště polepenej kufr. Bylo tam jméno! Bingo! Zapla jsem strejdu Googla, našla pána a volala mu.

Nejvíc mě naštvalo jeho přesvědčení, že kufr který veze v autě je jeho a já ho vlastně otravuju. Ruply mi nervy, trošku jsem přiostřila a pán teda milostivě koukl na to co veze a ejhle, byl to náš kufr. Domluvili jsme si sraz, vyměnili kufry a jeli pryč.

Druhý den máma hlásala chytrácké řeči, jak by to šlo udělat jinak a že nám ten kufr měl dovézt. No jo, po bitvě je každý generál. 😀

Těm co dočetli až sem blahopřeju a patří Vám velké díky!

Budu ráda, pokud se můj blog budete šířit dál nebo mi tu necháte nějaký komentář. Pokud máte dotaz, napište mi.

© Claire Wöhl