Vyzkoušej si svoje limity – Rakousko/Štýrsko

Jak jsem slibovala v minulém článku, mám tu připravenou vtipnou story s mámou. Do článku jsem se snažila zakomponovat i důležité info. Snad pro Vás bude článek přínosný a pobavíte se u jeho čtení.

Nepodcenit přípravu

Rozhodly jsme se s mámou pro tenhle výlet. Je to kus přírody, co nás jako městské holky potěší, a dojezdová vzdálenost je taky dobrá.

Zjíšťovaly jsme před výletem náročnost trasy, kde většina uváděla střední. Střední náročnost jsme braly jako normální tůru, možná trochu do kopce. Jako vybavení jsme měli batohy, bundy, který absolutně nepřipomínaly nic na sport, a jako obuv conversky. Mokrý dřevo klouže! 

Takhle naladěný na tůru jsme vyrazily. Vrcholný top tomu dodal mámin půjčený batoh s kočičkou 😀

Medvědí soutězka v plné kráse

Její německý název zní Bärenschützklamm. Původ tohoto názvu není jednoznačný.

Autobus nás vyklopil na parkovišti městečka Mixnitz. Z tohoto městěčka pomalým krokem vyrážíme. Cítila jsem v kostech, že dobrodružství je na dosah.

Trochu šok

První věc, která mě zaskočila, že kopec se začal radikálně zvedat. Šly jsme v našich apartních teniskách do kopce jako kráva, který vypadal, že nemá konec. Tady někde se začal projevovat celoživotní gaučink a plíce kuřáků. Pořád jsem šla, doufajíc, že za chvilku je konec. Máma začala šourat nohama a začala sama sebe unavovat nadáváním.

Tolik sprostých a nenávistných slov na svojí osobu jsem dlouho neslyšela.

Vtipné je, že máma se před výletem ptala svých známých, kteří tam byli, jaké to je. Odrazovali ji, ale stejně se rozhodla zúčastnit.

Tenhle dlouhý kopec už přestával bavit i mě. Potkaly jsme první vodopády ale nějaký extra dojem neudělaly.

Máma ustavičně pokračovala v jejím monologu, že mě zabije a jak moc mě nesnáší. Postupně se její řeč dostala do fáze, jestli ji chci zabít,  jestli se jí snažím zbavit. Chtěla jsem jí ulevit a vzala jsem batoh. Obskládaná věcma, mikinama a batohama, jsem stále šla a občas koukala, jestli se ještě neztratila. Chtěla si tam sednout a počkat ale protože autobus nás vyzvedával jinde, nemohla. Někde tady jsem začala chápat, proč většina starších má takový ty outdoorový hůlky 😀 .

Přešly jsme první lávky s vidinou, že nás jich čeká ještě 164. Lávky jsou očíslované.

• 

• 

• 

Když člověk přichází k vrcholu, může se po cestě kochat horama.

Vstup do medvědí soutězky
(781 m.n.m)

Po tomhle výšlapu se objevil vstup. Ano, teprve. 🙁

Vstupné je okolo 3,5 EUR.

Naplnily jsme plíce nikotinem, s pocitem, že by se nám mohlo jít lépe. Člověku se ani nechtělo vstát z lavičky.

Koupily jsme si vstup a vyrazily.

Žebříky, vodopády a úzké cesty

Hned za vstupem se cesta docela zužuje. Všude okolo sebe máte kameny a krásné přírodní útvary, které potok Mixnitzbach za několik xy let vyrobil.

• 

• 

Začínáte se seznamovat s prvními žebříky. Tady se zhruba objevila myšlenka špatně zvolené obuvi. Jo ty gumový conversky na mokrým dřevě fakt kloužou!

Výlet jako takový se zdá bezpečný. Žebříky jsou dělaný asi pro lidi s větší nohou, mně propadala, a tak jsem si chvilku připadala jako provazochodec nebo jiný artista.

• 

• 

Kromě opravdu málo míst se šlo plynule a bez zbytečného čekání. U pokladny jsme dostaly mapku a když jsem se chtěla podívat, zhodnotila jsem, že tomu stejně nerozumím a vrátila ji do kapsy.

V půlce až tři čtvrtě stezky najdete chatku Bergwacht-Hütte. Výborné místo na odpočinek. Já jsem do sebe nacpala sladké. Častou chybou je si sednout, potvrdím Vám, že vstávat se Vám nebude chtít.

Záchytný bod

Máma se zapovídala s nějakou paní, která vypadala, že tento výšlap nesnáší stejně.

• 

• 

Poslední úsek

Netuším, jak ta cesta mohla dlouho trvat, ani jak náročná ke konci byla. Vím jen, že se mi zdál poslední úsek nejhorší a prišly my všechny žebříky dost příkré. Ten pocit vítěztví sám nad sebou, když lezete po posledním žebříku s číslem 164. K nezaplacení!

Mihnete se kolem cedule 10 minut k chatě Steirischer Jokl, zní to jako vysvobození. Zjištění, že Medvědí soutěska je jednosměrná, je taky boží.

Začínala jsem i já pociťovat bolavé nožičky a bolavá záda.

V chatě jsme si koupily pivo a já nudlovou polívku. Připadala jsem si jako bych minimálně rok nejedla.

Co si zvolíš?

V této chatě už rozhodnutí bylo čistě na nás, jestli pokračovat s výšlapem až na horu Hochlantsch, nebo pomalu sejít k jezeru Teichalmsee. Na hoře se tyčí kříž který jde vidět už od jezera.

Když jsem dlabala jídlo a koukala, jak příkrý je kopec a jak to lidem podkluzuje, myšlenku vylézt až nahoru jsem pustila z hlavy.

S nacpaným břichem jsme šly velkou lesní cestou dolů k jezeru. To byla jiná pohodička po tomhle výšlapu. Z kopce to šlo relativně samo.

Domů

Pocitově netuším, jak jsme mohly dlouho jít, ale cesta mi přišla asi o 3/4 kratší.

U jezera na nás měl čekat autobus, naproti „trojské,,  krávě. Je tam velké parkoviště.

Měly jsme čas a tak jsme šly ještě do místní kavárny na kávu a dezert. Pravda, moc si nepamatuju cenu.

Ráda bych upozornila, že jsme tam byly 30.9. 2017 což je zhruba rok. Byla zima a jak jsme přišly k autobusu a nebyly kryté žádným lesem jako předtím, vítr studil.

V autobuse jsme měli odvážnou paní která při pocitových 15°c skočila do jezera, dala tak čtyři plavecká tempa a vylezla z vody ven. Málem jsem umrzla za ni.

Závěrem

Nebudu Vám lhát, byl to pro mě dost náročný výlet a máma prý už se mnou nikam nepojede. Necháme se překvapit! Myslím, že ji zvládnu zlomit. 😉

Držte mi palce!

Díky, že jste dočetli článek! Budu ráda, pokud se můj blog budete šířit dál nebo mi tu necháte nějaký komentář. Pokud máte dotaz, napište mi.

© Claire Wöhl